Začalo to v Rutshuru
Rozhovor se sestrou Dominikou Laskowskou SAC
Níže přinášíme krátký rozhovor se sestrou Dominikou Laskowskou z kongregace sester palotýnek. Sestra pracovala v Africe přes 48 let a přinášela pomoc těm nejpotřebnějším. Po většinu své služby spolupracovala s hnutím Maitri a vedla program Adopce srdce. Dnes je sestra již v důchodu a v rozhovoru, který s námi vedla na dovolené v Polsku, se s námi podělila o některé vzpomínky na svou práci v Africe.
Na úvod bych vás poprosil, abyste řekla pár slov o sobě - jak dlouho jste v kongregaci a jak dlouho jste byla v Africe?
Jmenuji se Dominika Laskowska a patřím ke kongregaci sester palotýnek. Letos uplynulo 50 let mého zasvěceného života. Do Afriky jsem odjela v roce 1982. Pracovala jsem 18 let ve Rwandě a 20 let v Demokratické republice Kongo. Nejdéle jsem působila na misii v Rutshuru ve východním Kongu - od roku 2001 do roku 2020. V současné době žiji trvale ve Francii. Mnoho let jsem spolupracovala s hnutím Maitri a na tyto dny vzpomínám velmi ráda, možná dokonce nejraději ze všeho, co jsem mohla v životě zažít.
Na které misii ve Rwandě jste byla jako první?
Na začátku jsem byla v Gikondo a Ruhango.
Jaké byly tyto začátky, co pro vás bylo největším kulturním šokem?
Začátky byly velmi zajímavé, protože jsem do Rwandy letěla sama. Naštěstí tam už byli další misionáři. Naše sestry palotýnky a kněží palotýni mě přijali velmi vlídně a já se mohla cítit téměř jako doma. Nejvíce mě překvapilo horko. Ty první roky byly objevováním africké reality. Vzpomínám si, že jsem tehdy psala dlouhé dopisy, všechno mě zajímalo a to jsem popisovala. Bohužel se tyto dopisy do dnešních dnů nedochovaly, sama bych si je ráda přečetla. Tehdy jsem se soustředila na učení jazyka a později jsem začala pracovat v centru pro podvyživené děti.
Kde jste se učila jazyk?
Francouzsky jsem se naučila ještě před odjezdem do Afriky ve Švýcarsku. Místní jazyk, kinyarwanda, pak na kurzech ve rwandském hlavním městě Kigali. Francouzsky mluvím plynně, v kinyarwandě do jisté míry rozumím, co lidé říkají, ale mám problémy s vyjadřováním. Je to velmi obtížný jazyk.
Jak jste se dostala k spolupráci s hnutím Maitri?
Začalo to v Rutshuru. Program Adopce srdce jsem znala už dříve. Na jeho organizaci jsem však nespolupracovala. Viděla jsem však práci sester odpovědných za jeho vedení. Předtím jsem se zabývala především prací pro podvyživené děti. Teprve v Rutshuru, kde byla přede mnou za Adopci srdce zodpovědná sestra Veronika Sakowská, jsem se s tímto tématem seznámila a následně převzala zodpovědnost za program.
Pamatujete si počet dětí v programu Adopce srdce poté, co jste převzala vedení tohoto programu v Rutshuru?
Na začátku to bylo asi 300 dětí, a když jsem odcházela, bylo jich už 800.
Jak vypadalo hledání nových svěřenců? Přicházeli rodiče v obtížných životních situacích se svými dětmi sami, nebo jste také vyhledávala lidi, kteří potřebovali pomoc?
Bylo to různé. Někdy přicházeli rodiče sami, jindy, když jsem viděla podvyživené děti, jsem jim nabídla pomoc a přijala je do programu Adopce srdce. Snažila jsem se vycházet vstříc lidem, které jsem potkávala - když jsem viděla rodiče s dětmi, ptala jsem se, jestli mají více dětí, jestli chodí do školy - tímto způsobem jsem hledala cesty, jak oslovit ty nejpotřebnější.
Co bylo na programu Adopce srdce z organizačního hlediska nejtěžší?
Určitě psaní dopisů. S tím jsem musela dětem hodně pomáhat. Byly tak vděčné, že jediné, co měly v hlavě, byla myšlenka, že musí vzít pero a napsat: "Chci vám poděkovat, že mi pomáháte, abych mohl chodit do školy. Ještě jednou vám děkuji." A tím to skončilo. Často bylo nutné napsat jim na tabuli vzor. Jindy jsem jim kladla pomocné otázky - napiš, kolik vážíš, jaká je tvá výška, jak ti to jde ve škole, čemu se rád věnuješ ve volném čase. Byly také chvíle, kdy jsem si k dětem prostě sedla a napovídala jim něco konkrétního, aby všechny jejich dopisy nebyly stejné.
Jaký kontakt jste měla s rodiči adoptovaných dětí, jejich opatrovníky?
Všichni byli velmi vděční, že díky podpoře mohou posílat své děti do školy. Na začátku jsme to dělali tak, že děti dostávaly kromě podpory na studium pouze jídlo. Pak jsme tuto podporu rozšířili o školní pomůcky a uniformy. Když jsem zjistila, že dítě má ve škole problémy, vyzvala jsem rodiče, aby mi řekli, zda to není způsobeno nějakými rodinnými problémy. Požádala jsem, aby mi vysvětlili, proč se dítě neučí, proč nedělá pokroky. Někdy to byly obtížné rozhovory, ale vždy jsme se snažili dohodnout pro dobro dítěte.
Jsou nějací jedinci, kteří se účastnili programu Adopce srdce, a kteří vám obzvlášť utkvěli v paměti?
Jedním z nich je Sibomana Uwista. Je to nesmírně radostný člověk. Byl dítětem, které se ztratilo během války. Přesto byl vždy usměvavý a vděčný za všechno. Z vlastní vůle ve volném čase přicházel do areálu misie a pomáhal nám, zejména na zahradě. Vyučil se v oboru zemědělství, nedávno se oženil a žije v Rutshuru. Pomohli jsme mu postavit dům. Dalším člověkem, který mě napadá, je Ombeni Munganga, který je v současné době lékařem anesteziologem ve Francii a dokončuje si mezinárodní diplom. Do Gomy v DR Kongo se vrátil v září 2023 a v prosinci se plánuje oženit. Dokonce mě požádal, abych mu šla za svědka. Bohužel, taková cesta do Afriky by pro mě v současné době byla příliš náročná, takže to není možné.
Co děláte teď "v důchodu", po návratu z Afriky do Evropy?
Vedu katechezi pro polské děti v Osny u Paříže. Jednou týdně k nám do kaple přijíždějí Poláci se svými dětmi. Střídavě mají jejich děti lekce polštiny nebo katechezi. V minulém školním roce jsem měla také jednu lekci týdně s francouzskými dětmi na místní škole. Zajímavé je, že jsem tam neučila náboženství, ale religionistiku. K mým povinnostem patří také péče o sakristii v naší farnosti a vše, co s ní souvisí - starám se o čistotu a pořádek. V naší palotýnské komunitě v Osny jsou čtyři Polky a jedna Kamerunka. Ony učí náboženství na plný úvazek a já, jak vidíte, ho učím příležitostně, protože jsem v důchodu.
Děkuji za rozhovor.
Rozhovor vedl Szymon Luliński
Originál: https://www.maitri.pl/zaczelo-sie-w-rutshuru-wywiad-z-s-dominika-laskowska-sac/